Martine, co bys poradil mladým hráčům nejen našeho klubu, aby jednoho dne byli stejně dobří (možná i lepší) jako ty?

Doufám, že výrazně lepší než já.

Je naprosto v pořádku, pokud ve 20 letech nevíte všechno. Nechte si poradit od starších spoluhráčů, oni to pravděpodobně také zjistili až později v kariéře. Taky mi jednou bylo 20 a mám pochybnosti, že bych si tenkrát nechal poradit od Jindry Trpišovského (smích). Paradoxně si nechám poradit daleko víc až ve veteránských letech. Takže moje rada je mít otevřenou mysl a stále se učit. Pokud si myslíte, že už všechno víte, nikam se neposunete.

Další, zejména na naší úrovni, zásadní problém vidím v životosprávě. Zkuste jít tomu „štěstíčku trochu naproti“ a vyvarovat se extrémním radostem života, speciálně před náročnou fyzickou aktivitou. Zranění má tendenci přijít přesně ve chvíli, kdy je tělo oslabené. Bohužel vím z vlastní zkušenosti.

A poslední rada je zapracovat na nejlepší a zároveň nejhorší dovednosti. Nejlepší Vám dá konkurenční výhodu a nejslabší Vás nebude tolik brzdit.

Týmový cíl pro jarní část sezony známe. Máš i ty svůj osobní cíl pro jaro?

Ano, takzvaná „Road2BTrida“ je jasný cíl. Tenhle týden mi bude 36 let, takže pokud se udržím v sestavě mezi dravým mládím, tak to budu považovat za úspěch. Pokud k tomu přidám slušnou porci gólů a pomůžu týmu a zejména mladým hráčům k tomu, aby se dál zlepšovali, tak budu naprosto spokojený.

Za minulý rok jsi nastřílel 18 gólů. Který se ti osobně vybaví jako první a proč?

Vybaví se mi dva.

První proti Černolicím, kdy se mi na podzim v domácím zápase podařilo trefit míč pravou nohou z první téměř do šibenice a otevřít skóre zápasu na začátku druhé půle. Střela byla zároveň z poměrně těžké pozice, přesně mezi rohy malého a velkého vápna. Asi nejhezčí gól pravou nohou, který byl zároveň vítězný.

A druhý byl v posledním zápase podzimu doma proti Vestci. Naskakoval jsem až během druhé půle a byl to den, kdy se mi lávka kousala zatraceně těžko. Po pěti minutách se mi ale díky vyrovnávacímu gólu podařilo ze sebe kyselost setřást a po zbytek zápase jsem již byl, troufám si tvrdit, hráčem, který zápas oživil.

Ke kterému fotbalistovi by ses typologicky připodobnil a kdo byl tvůj dětský vzor?

Vždycky jsem tak nějak cítil podobnost s Jamiem Vardym. Neúnavný bulldog, který se dokáže prosadit díky dřině, potu a bolesti. Hráč spíš do náběhu a rychlosti než do technických věcí či výstavby. A také se mu daří zůstat aktivní skoro až do 40, takže doufám, že i tady ho, v okresním provedení, napodobím.

A dětský vzor byl asi Luis Figo, které ho už mladší hráči budou stěží pamatovat. A tady je důvod hrozně jednoduchý – jeho dres portugalské reprezentace byl první dres, který jsem asi v 6 letech dostal. Dokonce si vybavím, že jsem ho dostal u babičky na zahradě, když se Taťka vrátil ze zahraničí (úsměv).

Kdyby sis měl nechat vytetovat podobiznu nějakého spoluhráče, kdo by to byl a proč?

Jasná volba – Viktora Kepku, protože všichni pamětníci české kinematografie dobře ví, že „Viky Cabadaj má ale…“ (smích).