Góly Kazína: Ivo Horák, Martin Löwe, Petr Silovský, Leo Chládek, Lukáš Vojtěch

Sestava Kazína:
Mičkal – Nešpůrek (85. Vojtěch), Chládek, Eisman, Karásek – Kepka, Buchar (66. Dušek), Holubec, Silovský, Horák – Löwe (79. Zima)

Tak jsme první no a coo?! Což je teda celkem solidní úlet. Po pěti odehraných kolech jsme se vyskytli na samém čele 7. ligy se ziskem 12 bodů. Dělíme se o něj s mužstvem Kunic, ale nasázeli jsme víc gólů, tak esteticky kralujeme.

Tento víkend jsme hráli netradičně v sobotu, což se ukázalo jako vítaná změna. Votice totiž nejsou úplně blízko, takže v případě nedělního výkopu a nedej bože nějakého většího nastavení bychom horko těžko stíhali pondělní cestu do práce. Tuto skutečnost nelibě nese zejména Eis. Nová soutěž je na jeho vkus až příliš protkaná soupeři z dálek, a navíc v těchto místech disponují hrozně velkými hřišti, čili situace si žádá více pohybu na větším prostoru, ať už automobilem, nebo v kopačkách. Nic moc, prostě.

Ve Voticích na nás opět čekala velká tribuna zaplněná domácími fanoušky, kteří hnali svoje hráče k úspěchu. Tušili jsme tuhý boj, a tak jsme začátek zápasu nechtěli dělat kdovíjaký machry, a soustředili se převážně na obranu. Domácí vypadali lépe a začali přicházet i první příležitosti. Po dvanácti minutách hry jsme, na můj vkus celkem lacino, dostali první gól.

Jelikož našim hráčům úplně nevoní, když mají bránit, trochu je podezřívám, že inkasují vždy jako první naschvál, aby pak dostali svolení více útočit. Na první gól domácích jsme odpověděli po pár minutách, kdy se prosadil Ivo. Chvíli na to šli
ale opět do vedení domácí. V tu chvíli by na nás asi nikdo moc nesázel.

Pak si ale štěstěna řekla, že když už to s náma pár zápasů peče, záda nám neukáže ani tentokrát. Zanedlouho jsme se totiž dočkali opět vyrovnávacího gólu, když po takové trmě vrmě ve vápně někdo trefil Láskiče do ksichtu a otřesený a chvíli dezorientovaný kanonýr tak mohl slavit další branku v sezoně. Do kabin jsme šli ale nakonec veselejší my, protože před pauzou se po pěkné akci trefil ještě Žebírko.

Druhá půle nechtěla v divokosti zůstat nic dlužná té první, a ve Voticích se začaly dít věci. V první desetiminutovce se Leo vyskytl asi ve třech tutovkách, ale prozatím jen šteloval mířidla. V 54. minutě už se poštěstilo a my šli do dvougólového vedení – 2:4.

To se ale vůbec nelíbilo domácím, kteří asi nečekali, že banda nováčků odněkud z Mokropes bude takhle zlobit. Ani fanoušci domácích si nebyli příliš jisti naším původem, a pořvávali na nás, že jsme z Mokrokurev, což není úplně přesné.

Každopádně pro nás začaly horké chvilky. Votičtí se nevzdali a stupňovali svůj tlak, z čehož přicházely i první vážné šance. K jejich smůle se ale zrovna zahřál na provozní teplotu Mára Mičkal a svými zákroky začal pomalu ale jistě deptat střelce domácích. Svůj nejslavnější moment si pak nechal na pokutový kop, jehož proměněním by se Votice dostaly na dostřel a nám by bylo ještě ouvej. Mára nejprve vystihl penaltovou střelu a následně se kvapným přesunem zhostil i dorážky téhož hráče, který už pomalu zvedal ruce na oslavu gólu. Ale bohužel. Zavřeno.

5 minut před koncem se ale domácí přeci jen dočkali. Snížení na 3:4 a my tušili, že závěrečné minuty nebudou žádná velká sranda. Pochopitelně se v takto vypjatém závěru draly na povrch emoce, a to zejména ty negativní. Každá drobnost byla doprovázena hřmotným řevem tribun, přiostřovalo se tak logicky i na hrací ploše.

Jedna situace pak vygradovala i v mírnou šarvátku, kdy se nejprve nechal unést hráč domácích. Nasrán stavem skóre začal s přemírou agrese rumplovat do Zimina, což dotyčný napřešel s ledovým klidem, nýbrž se po nezdvořákovi ohnal a po flákanci si prohlédl zaslouženou červenou kartu.

Domácí hráč u toho utrpěl nějaký ten šrám v oblasti oka, tak jen doufáme, že je zdráv a skončilo to jen chlapáckou modřinou.

Tohle samozřejmě na hřišti vidět nechceme, ale jen to dokreslovalo zběsilý a velmi emotivnízávěr utkání.

Na jednu z posledních standardek domácích vyrazil i gólman, neboť bylo jasné, že se schyluje k závěrečnému hvizdu a vyrovnání viselo ve vzduchu. My však balon odvrátili, Ivoš se z posledních sil vydal vstříc soupeřově svatyni, pokus z půlky hřiště ještě cíl nenašel, ale Luky Vojtěch nelenil, vydal se na daleký sprint, při kterém míjel navrátivší se protihráče, a do prázdné brány dal definitivní razítko za dnešním utkáním – 3:5.

V tu chvíli jsme propadli v totální jásot. Dokonce z tribun přilétlo na naše hlavy i pivo. S pochopením jsem to přijal, neboť když vám soupeř slaví přímo na dostřel v tuto hektickou chvíli, musíte počítat i s chmelovou sprškou. Až po zápase jsem zjistil, že nepálil nasraný fanoušek domácích, nýbrž starej Leoš, kterej měl
takovou radost, že po nás mrštil i pivo, což je v jeho případě oběť hodna největší možné euforie.

Děkujeme všem, co se s námi vydali na daleký výlet a přijeli nám do Votic fandit. Zápas to byl teda kurva těžkej.

Díky i všem hráčům, kteří si tentokrát sakra mákli. Z Votic se moc bodů vozit nebude, takže jsme opravdu vděční, že se nám podařilo odvézt všechny tři.

Autor: Marek Škorpík